Piková dáma

Sbírka: Ticho

Venku zima, ostrý chlad,
bílé vrány smějí se,
ta zima je můj kat,
tělo nahé krčí se.

Bílé vločky dopadají,
na kůži, čistota sama,
pravý účel tiše tají,
piková jest dáma.

Černá barva její,
černé oči, černá duše,
ostatky pomalu tlejí,
zasáhla ji zloby kuše.

Probouzí se znovu,
ze spánku staletého,
neuvěří slovu,
pana ukrytého.

„Nejsem mrtva,
vypadám snad?“
již není začátek srpna,
nýbrž advent, smrti sad.