Stůl

Pán svátečně odětý,
jak jeho každodenním zvykem,
přináší dámám v náručí květy,
stejně dnes i před lety.

K modlitbě se sklánějíc,
děvčátko spanilé,
každý by chtěl něco víc,
vždy víc, něž-li nic.

Sklání se nad ním s pokorou,
nevídanou něhou,
snad vyléčí dívčinu chorou,
než jí přát smrt skorou.

Pak jen slyšet vrznutí,
ve tmě temné rysy,
po děvčátku tělíčko,
rozežíraj krysy.

Všude tma.
A ten pán?
Pozoroval.
V rohu stál.