Slza.

Slza.
Malá.

Brečí z nebe.
Uslyšíš jí?

Ještě se třepe.
Slza.

Střední.
Padá do vlasů.

I na řasu.
Já zapomněla na krásu.

A vzývám déšť
o pohádku a zašlé slunce.

O smíchu a o Amálce.
Možná ta slza mě udělá krásnější.

Déšť vše smyje a budu volnější.

Jsem dítě Medarda,
duše v roji sedmiček.

Kde je můj čtyřlístek?
Vyroste na zítřek?

Anebo až na den matek?
Nosím v sobě stále zmatek.

Slz již mám ve vitríně.
Pohybují se i žijí.

Navzdory věčné rýmě.
A já hledám sílu
v každém stromě.

Přijdu, obejmu
a řeknu.

Ty můj stromečku,
hřej mě trošičku!

I v dešti mě skryješ.
Já umřu a ty tu stále budeš.