Vidím se na pláži.
Slunce mě obnaží.
Myšlenky přistanou v podlaží.
Duše je podloží.
Voda u moře zavlaží.
Žiji od extrému k extrému.
Všeho plnou hlavu.
Smutek občas převáží.
Psychika bod zlomu.
Slova povím tomu i tomu.
Všeho plnou hlavu.
Menší i větší závaží.
A tam na chorvatském pobřeží.
Třeba najdu povětří.
Vítr přijde na návštěvu.
Ovane mi hlavu.
Od moře a do prostoru.
Nebudu sama v bolu.
A sednu si na svůj kámen.
I ten můj strom
bude plamen.
V rozkoši duše najdu se.
Osvěžím se.
Znamenitě.
Amen! Amen!
Starosti přijme
milovaná zem.
Nebudu se cítit odpadem.
Budu cítit jen, že jsem.
A slunečný to den.
V klidu rozptýlen.
Tady nebudu muset být
skrčená.
Budu vědět,
kde pravda je celá.
Moudřejší z večera.
Tady v duši nebudu samotou
oběšená.
Budu svá. Obalená.
Mořem v duši přikrytá.
Ve víru klenutá.
A racek zazpívá.
Budu dojatá.
Vidím se též
..kéž ve vlnách mohu dovádět
a do písku nohy bořit
..kéž na pláži ležím
a cákám se v moři. **
23.01.2021 16:43:19 | jenommarie
Moře je krásné a pomáhá mi psát básně.
23.01.2021 20:54:15 | mkinka
;)
23.01.2021 21:24:14 | jenommarie
Člověk si občas půjčí kus nebe, z moře, aby se dostal do sebe. Je to pomůcka, ale pořád je moře moje libůstka.
23.01.2021 21:26:28 | mkinka
U moře musí být krásně - jak to popisuješ.
No, až se proočkuje populace a bude se moct zase cestovat, myslím, že tam bude narváno :o(
23.01.2021 02:16:06 | Z nitra