Přítel

Přítel

Anotace: (Chcíplá láska)

 
V ponurém počasí
špinavými ulicemi kráčíš,
lektvary na duši opojen,
ve zmoklém a potlučeném kabátě,
nasáklým vůní náleven...
Příteli můj, prozraď mi prosím,
nač trápíš se?
Vráskami smutku ozdoben...
 
Kroky nejisté míří k domovu,
jaké tvé chmury, příteli můj?
Co sžírá tak kalnou mysl tvou,
když nevnímáš ni zpěv půlnočních zvonů?
Přec svěřit se můžeš,
vždyť máš příteli můj komu!
 
Snad zrada přivedla tě
před vrata lokálů,
kde v dýmu žal svůj
pohřbít sis přál,
hledal jsi útěchu
ve společnosti druhů,
však slovům tvým tesknivým
každý se smál.
 
Také proč by ne?
Když jeden z nich falešný
lásku tvou v náruč sám si bral,
pak v klamu a podvodu
bavil se každý, kterého jsi znal.
Máš koho obejmout - vzpomeň si...
Dotyčný ten rád by zármutek
z tvého srdce sňal.
Vzpomeň si - on tě neopustí,
i kdybys život svůj zbůhdarma vzal.
 
Čeká tě, příteli můj...
 
Zrak jeho oddaně vždy vzhlíží k tobě,
byl by snad při tobě,
i kdybys již ležel v hrobě.
Zapomeň přec na lásku,
která důvěru tvou bezmeznou zradila.
Miluje tě - přijmy to, co připraven ti je dát.
Jsi jeho celým světem - Bohem,
co víc by si mohl přát?
 
Hleď - tam již od vrat tě štastně vítá,
za tou bránou, kde nenajdeš šeď,
svět zalitý sluncem, či měsíčním svitem,
i když prší a vítr keře bičuje,
není více co říci, příteli můj,
co znamená těch pouhých pár vět.
 
Nač bereš tu hůl, příteli můj?
 
Ty přenádherné chvíle prožité
v lukách rozkvetlých.
V lesích plných vůní
ptáci šveholili s jejím smíchem.
Jak pyšný jsi byl,
když jsi rozčesával její vlasy,
pak vše zmizelo s bouří - vichrem.
 
Neohlížej se zpět do těch ulic,
plných urousaných potkanů,
přehrabujících se v odpadcích lidských.
Nenaslouchej nadále zpěvům ožralů,
nesoucích se z chléva do chléva,
za doprovodu orchestru hučících kanálů,
do nichž všechnu tu špínu déšť nalévá.
 
Nech zemřít všechny ty vzpomínky,
ač mnohé, jako sen zdají se být,
napříč svým rozumem nech světlo prostoupit,
nechť tvá loď již v klidné vody vypluje,
nenech jí u těchto krutých břehů potopit...
 
... a v myšlenkách krk bílý,
rty rudé - vlasy plavé neustále,
bys sám nechtěl plátno toho obrazu
ostrým nožem rozřezat,
teď tu stojíš před svým světem,
zlobu a nenávist hluboko v zapomnění,
zkus prosím zanechat.
 
A každou ránou do očí vystrašených,
trestáš každou tu vzpomínku,
i když dál u nohou oddaně plazí se ti,
nechápe - prosí a pláče,
ty však biješ dál...
 
Co polibek - to rána.
Co pohlazení - to slova dávná.
Snad zemřít přál by si teď někde v díře.
 
Zraky prázdné - pysk rozdrcený...
Řekni mi, příteli můj,
nač zabil jsi to zvíře?
 
 
 
(Říjen 2020)
Autor Barbuch S. D., 08.04.2021
Přečteno 47x
Tipy 5
Poslední tipující: V.N.Losinský, Iva Husárková, Bartika
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter