Bojím se ticha

Bojím otevřít oči.
Samota v duši křičí.
Slzy jsou stálé.
Chybí mi něžné chvíle
a pohlazení.
Tak létám po papíře
a hledám souznění.

Trhala jsem maliny
a chtěla je dát,
ale nebyl nikdo.
Ruka padala a neměla je komu dát.

Byla jsem jako automat.
Pro mě je jich líto.
Bez dětí bolí to.

Protřela jsem si oči.
Další probdělá noc mě čeká v křeči.

Výjev ze života
jako z hororu.
Přišpendlený na
divném praporu.
Hlavu se učím
nosit nahoru.

Kameny žalu
držím v sobě.
Zřím hnízdo ptáků
a chci letět pryč.
Avšak další báseň
musí žít.

Smutek má občas krutost.
Chybí mi hlasy.
Jsem máma a mám jen děsy.
Věříte mi?
Prosím o lepší časy.

Kráter bolu dusí jako temnota.
K životu budí mě jen pero ptačí.
Třeba ti ptáci doletí tam a tam
a řeknou jak máma křičí.

Mají křídla. Já nikoliv.
Naděje, co létá,
i když není na krajíc.

Poprosím ptáky,
ať letí do těch stran,
vyřídit vzkaz,
že odkaz duše
nemá být potrestán.

Jen zpívám hluše.
Nevím, kudy kam.
Potrat iluzí v sobě mám.

Kdo dá verš,
ať ho prozpívám?