Kolektivizace a naše telátko

Bohoušek milý.
Hladí každou chvíli.
Telátko naše
zpívá a kluše.
Babičko, ten je prima.
Má nás rád a starat se
o něj není žádná dřina.
Bohoušek papá k radosti
a není žalosti.

Marcelka se ptá,
proč musí Bohoušek z domu.

Babička,
holčičko nerozumíš tomu.
Pohladíme ho a on se vrátí.
Přeci snad lidé nejsou darebáci.
Vzali nám pole
a Bohoušek přeci nikomu nic nedělá.
Je takový trumbera.
Čas krutý a neměnný.
Kreslí špatné noviny.

Bohoušek jde do JZD.
Nikomu se ho tam dát nechce.
Je kamarád. Pašák.
Není na vybranou.
Krach a řach.

Slzy roní Bohoušek.
Budou o mě vědět za sto let.
Byl jsem švarný mládenec.
A teď smutků lívanec.

Bohušek kráčí na jatka.
Chci domů.
Tady smrt a žádná zkratka.
V srdci infarkt a jinovatka.

A Marcelka stále dětem vypráví.
Dali jsme ho tam poslední.
Den byl ledový.
Řev pronikavý.