Vážně jsi zapomněl?

Dívá se na mě, a přece mě nevidí,
vidí jen blázna, co naráží do lidí.
Vidí jen holku - vlasy má zplihlé,
široké boky a nohy štíhlé.
Dívá se na mě, jak na sochu z mramoru,
jak voják na chlapce v průběhu náboru.
Dívá se, dívá, a přesto to mě nevidí.
V duchu si říká: "Co je to za lidi?".

Tak náhle stojím uprostřed davu,
pokleslá v kolenou, svěšenou hlavu.
Vlasy (Tak zplihlé!) padají do očí.
Třeba si vzpomene... Třeba se otočí...
Čas stále běží a on jde dál.
Už je to dávno, co k svátku mi přál.
Dal mi jen takovou panenku maličkou,
do ucha pošeptal jen zprávu kratičkou
- NIKDY TĚ NEOPUSTÍM

Roky však plynuly, vzpomínky bledly,
oči mi zčernaly a vlasy zhnědly.
Trochu mě pozměnil krutý pan Čas,
z očí mi vymizel plamínků jas.
Pomalu uhasla i svíčka naděje.
Teď už jsem prozřela, vím, že už pozdě je.
Matka má vyhrála i v tomhle směru.
Na vše jsi zapomněl. I na svou dceru.