Pocity v dešti

Poslouchám déšť
i auta ze vzdálené ulice.
Piji kávu i jogurt drolím
a to vše v říkance.

Říkalo se,
když hrála jsem Prší
a prohrála jsem,
že prý je štěstí v lásce.


Už nemám ani s kým hrát.
Děti jsou velké
a svět se mi začal vzdalovat.

Tíha bizona obklíčila den.
Rychlý běh sudokopytníků.
Zadupaná bolest vzlyků.


Polykám a přeji si dožít
už v klidu,
až přijde soudný den.

A pořád prší,
zem je mokrá
a i mé slzy dávají páru.
Jednou ráda odejdu
a budu šťastná,
že konečně mohu.

Teď padá tíseň
i pochodeň.
Ta báseň se měla jmenovat jinak,
ale padla citů žeň.

Prachem jsem
a líbám zem.