Na vlastní krev
se nezapomíná.
Stojím tu nahá
a hlava loutkou se stává.
Tělo se učí jíst,
když nechce.
Úzkost, deprese.
Myšlenky na smrt...
Ano.
Nelžu.
Ale ani tam nevidím úlevu.
Únik z balvanů.
Nechtějte,
abych se smála.
Jsem pořád máma.
Mám probrečená každá rána.
Není kam se ozvat.
Na smutek i temno sama.
Nezahojí se jizva drsná.
Melancholie je mi blízká.
Děkuji všem za podporu této básně.Udělalo mi to radost. Taková podpora je prima.
26.11.2023 09:44:01 | mkinka
To je život milá Mkinkaa * Jsem s tebouu
25.11.2023 13:34:59 | Dejvis
Melancholie z tebe opravdu proudí po litrech, ale i u ní existuje určitě kohoutek, aby ten proud byl zastaven. Jen ho najít. Ale jsi silná a překonat to zvládneš!
Text jinak, leč smutný, krásný je.
24.11.2023 16:42:53 | Jupiterka
...smutné...řekl bych ti, že takových je nás víc...ale nebylo by to veselejší...
24.11.2023 16:20:07 | Marten