Maluji číslice
a obrazce slunce.
Občas se mihotám
v nekonečné dálce.
Vidím dívku.
co pláče.
Každá rada drahá.
Má ruce ztuhlé
a je sama roztřesená.
Malířko,
jak maluje se prázdnota?
Ne, není to bílá hmota.
Je to proud stínů,
co balancuje Země.
Démoni Tě nepohltí.
Obejmi mě a uzdrav se.
Jsem vzdálená budoucnost,
co jednou ve rtech vykvete.
Z černé je šedá.
I ta hlína Tě má ráda.
Jednou nebudeš sama.
Opravdu silné, hlína tě bude mít ráda,
ale ještě je čas, teď opravdu.
Nebudeš sama?
25.02.2024 12:00:06 | Paulín
Děkuji mockrát, dobrý a milý čtenáři.tve čtení dělá básně ještě krásnější.
25.02.2024 12:37:19 | mkinka
... nikdy nejsi sama... Děkuji, JT
25.01.2024 19:29:17 | mravenec
Jsi skvělá, že i když v tvých řádcích proudí smutek, tím posledním z nich se všemu postavíš...a bráníš NADĚJI:-)**
Co nejlíp, Mkinečko, co nejlíp se měj:-)**
21.01.2024 13:39:20 | cappuccinogirl