Ve špitále

Přijali jsme dámu, v letech byla dosti,
zlámala si v tramvaji téměř všechny kosti.

V lůžku klidně ležela, nevydala sten,
za co asi Bůh ji trestá v tenhle slunný den??
Oči měla hnědé, jako mladá srna,
v levém koutku tlačila jí malá ječná zrna..

A v té velké posteli, s dekou v bílém povlaku,
choulila se jak by spadla přímo z nebe, z oblaku
Střídali se doktoři se sestrami v péči,
nikdo z nich však netušil, jak se tohle léčí..

Lékař kladl otázky svou odbornou řečí
nevšímal si toho, jak žena tiše brečí..
sestřičky už nebraly jí jako živou bytost,
ač tušily, že zemře, tak nebudila lítost..
Jak jí mohlo býti v tom posledním tažení??
Zasloužila lepší konec, nemyslíte Vážení???

A tak žena zemřela v prostřed vlahé noci
bez útěchy, bez soucitu, o samotě, bez pomoci..
Druhého dne ráno přišla její rodina,
jak se rychle šíří,tahle krutá novina..

"přinesli jsme kávu, pro doktora lahvinku."
"děkujem vám za péči o naší drahou maminku..."