Poprava

          Vcházím do šatny.
          Všechno tu páchne po sračkách.
          Vždycky tu někdo něco posere!

         

          Déšť tupě mlátí do oken.
          Červy žerou můj chleba,
          aspoň se někdo nažere.

         

          Lano je zpičovatělé.
          Jen doufám, že se ten kretén nerozbrečí —
          Pekelná kocovina.

         

          Seru na to, jdu ven.
          Ať to mám už za sebou…
 
         

          Kontroluju provaz —
          Třináct uzlů jako vždycky.
          Zasranej déšť! Plivu hlen.
          Osmý je trochu volný — Dotáhnu.
          Detaily zabíjejí.
 
         

          Chčije mi na hlavu.
          Piliny pod šibenicí jsou už rozmočené.
          Bahno a krev z včerejška.
          Dnes to bude klouzat.
 
         

          Schody budou jak mýdlo.
          Musím ho držet pevně,
          jinak si zlomí vaz a někdo řekne,
          že jsem to dodrbal.
 
         

          Včera tu jeden poblil prkna.
          Nováček. Jeho první poprava.
          Vždycky se někomu udělá špatně.

         

          Vytahuju z kapsy rozmlácené hodinky,
          (přesnost je zdvořilost katů)
          udeřil jsem jimi do hlavy jednoho kokota,
          co skutečně zavraždil — svou ženu i své děti.
          Debil! Takové zabíjím rád.
 
         

          Slyším, jak ho vedou.
          Kroky. Tři muži, jeden vláčí nohy.
          Zvedám oči od provazu.
          Ty oči! Modré. Moje oči.
          Vrásčitá tvář, ty rysy…
          Dvacet? Třicet let?
          Kurva! Co tu děláš tati?!?
 
         

          Ruce tuhnou na laně.
          On mě poznal první.
          Úsměv? Ne. Jen pokývnutí.
          Jako když jsem byl malý
          a něco jsem podělal v dílně.
 
         

          Dozorci ho tlačí dopředu. Křičí: „Pohyb!“
          Mechanicky kontroluju uzel.
          Osmý. Stále trochu volný.
          Sakra! Prsty se mi třesou. Poprvé.
 
         

          Pamatuji si Tvé ruce — tati!
          Učily mě vázat uzly na lodích.
          „Detaily chlapče. Detaily rozhodují.“

         

          Postavili ho na prkna. Neklopí oči.
          Dívá se na mě. Jako by říkal:
          „Dělej svou práci.“
 
         

          Jako tenkrát, když odcházel.
          „Buď chlap, postarej se o mámu.“
          Navlékám mu oprátku.
          Třináct uzlů. Jako vždycky.
 
         

          „Máma?“ — Hlas mi selže.
          „Tři zimy kašlala krev.“
          „Sama.“
 
         

          Strážní netrpělivě přešlapují.
          Déšť zesiluje. Čas běží.
 
         

          „Cigaretu?“ Vytahuju prochcanou krabičku.
          Kývne. Zapálím dvě.
          Ruce se mi stále třesou. Jeho ne.
          Kouř se mísí s děštěm.

         

          „Takhle jsme spolu nekouřili..."
          „Nikdy." Potáhne. „První?"
          „Ne. Poslední."
          Oba lžeme.

         

          „Proč jsi odešel?"
          „Pro peníze. Pro kurvy. Pro chlast."
          Popel padá do bláta.
          „Vrátil jsem se pro odpuštění."
          „Pozdě."

         

          „Nenávidím tě."
          „Vím." Kouř mezi námi.
          „Miluju tě."
          „Vím."

         

          Dokuřujeme mlčky.
          Házím nedopalek do kaluže.
          On svůj dokouří do filtru.

         

          „Pamatuješ?
          Učil jsem tě kouřit."
          „Za stodolou. Máma se zlobila."
          „Vždycky se zlobila."
          „Měla proč."

         

          Navlékám oprátku. Ruce jako led.
          „Udělej to rychle."
          „Udělám."
          „Jsi lepší chlap než já."
          „To není těžké."

         

          „Řekni mi, že jsem nebyl úplně zlý."
          Mlčím. Lžu očima.
          „Díky."

         

          „Mám strach, tati."
          „Já taky. Vždycky jsem měl."
          „Z čeho?"
          „Že budeš jako já."

         

          Páka v ruce. Musím.
          „Počkej —" „Co?"
          „Jmenuje se po tobě. Tvůj vnuk."

         

          Zaváhám. Sekundu. Dvě.
          „Tak ať má lepší příběh."
          „A nekouří."
          Hořký úsměv. Poslední.

         

          Velitel křičí: „Teď nebo nikdy."
          „Odpouštím ti."
          „Ne. Neodpouštěj."
          „Proč?"
          „Protože já si neodpustím."

         

          Poslední pohled.
          Modré oči. Moje oči.
          Chuť tabáku a deště.
          „Sbohem, tati."
          „Sbohem, synku."

         

          Trhnu pákou.

         

          Zítra tu budu zase.
          Třináct uzlů. Jako vždycky.
          Osmý bude uvolněný.
          Detaily zabíjejí.

          ~