Některé věci se nemění

Některé věci se nemění

 

Ve Versailles u okna stál

velice mocný generál.

Do honosného paláce

nevniknul neklid na place.

Daleko od tlejících těl,

křiku zraněných a dunění děl,

sliboval rekrutům místa v ráji,

a oni teď v pekle umírají.

 

„Synové národa, muži vlasti,

na frontě budete bojovat ve cti!

Vy přeci neznáte strach.

A proto vás nějaký německý vrah

nemůže vyvést z míry!

Držte se pušek, bratrství a víry.

Vždyť Bůh je na naší straně.

Tak hrdě vpřed a na ně!“

 

A v podobném duchu hovoří dále.

No tak už zmlkni, generále!

 

Bez zájmu o bajonet v cizím krku

se tady nazývá „hrdinou roku.“

Mluví o válce jako věci smutné,

ale jednoduše a bezpochyby nutné.

 

Až po proslovu si teprve

promne ruce – špinavé od krve.

Oblečen v parádní košili

bez studu přemítá: kolik jich zabili?

 

 Ypres, Paschendale, Marna i Somma,

hlavně že on sám je v bezpečí doma.

Kdyby se zamyslel, alespoň na chvíli,

možná by pochopil, kdo platí za míli.

On je však lhostejný, bezcitný, netečný.

I přesto ho kdekdo nazývá statečným.

 

Výstřel mezi zákopy proříznul noc.

A on ho neslyšel – protože má moc.

Kvůli moci kdekdo s klidem

ublíží svým vlastním lidem.

Peníze, vliv, a s nimi i chtíč,

odstraní zbylou morálku pryč.

 

Dnes už je konec Velké válce.

Pušky a děla utichly v dálce.

Jenomže zakrátko někdo jiný

rozpoutá další – bez příčiny.