Óda na Hospic

Óda na Hospic

Naďa

Odcházím, a je mi těžko tak,

že by se srdce zastavilo.

Odcházím, a je mi krásně tak,

jako když milý líbá milou.

 

Vždyť tři roky jsem tu s vámi žila

a milovat tak, jak se má, naučila.

Mé děkování patří všem,

každému, každičkému z vás.

Já modlím se a žehnám těmto zdem

jež cizelují vnitřní krásu v nás

jež probouzejí laskavost a soucítění

a učí polehoučku smrti nebát se.

 

V myšlenkách na Hospic vždy provází mě lehké chvění,

jak kdybych žila v pohádce.

Zní to až nereálně, romanticky,

problému přece bylo dost a dost,

já ale cítila se takhle vždycky,

nikdy mě nezdolala zlost.

 

Protože co nás spojovalo,

to bylo víc, než dobře pracovat.

A když se občas přece něco stalo,

byla tu snaha zase mít se rádi a spolu se i radovat.

 

A tak to moje rozloučení nakonec bude veselé.

Nic nekončí, jen život pokračuje dál

a vy jste stále moji přátelé.

A tak pokorně prosím, aby Bůh při vás stál.

 

***