Lidská

Mysl je tvor bez lásky,

hraje si s námi jako s maňásky.

Ty pojď sem a ty zůstaň tam,

stejně si připadám tak sám, tak sám.

 

Hlasy v hlavě poroučí,

nic však přesně neurčí.

Oči jsou hluboké studně,

na tento svět se ale dívají nudně, tak nudně.

 

Ruce se mi strachem třesou,

prázdnotu a smutek samy nesou.

Kosti nejsou pevné jak bývaly,

cesta poslední je směr pily Volary, pily Volary.

 

Cítím tlak krve v žilách proudící,

klidně by mohla netýci.

Nohy se kácí rychlostí větru,

zbytky po sobě už jen metu, jen metu.

 

Modrá tuš se po papíře line,

černou linku hnedle mine.

Prsty se snaží ze všech sil,

upsaly už tolik mil, tolik mil.

 

Brk mi odpadá k zemi,

ještě ale nechce se mi.

Steží se nakláním pro něj dolů,

už nehne se mnou ani stádo volů, stádo volů.

 

Visím jak umrlec hlavou k peklu,

vzápětí se celý ale leknu.

Tiché hlasy znějí víc a víc,

Z významu jejich nepamatuji si však nic, vůbec nic.

 

Umírám v poklidu na mé posteli,

ďáblové mi rádi velí.

Život pro mě skončil a pro ostatní jde dál,

už si navždy připadám tak sám, tak sám.