Až jednou...

Až jednou budu natolik stará,

že najdu smysl života,

odložím své psaní,

do starého šuplata…

Verše,

básně,

rýmovačky…

Obrátím svůj život

alespoň o dvě otáčky…

 

Sundám staré

obnošené brýle,

podívám se na svět znovu…

Možná z dlouhé chvíle…

Docela by mě zajímalo,

co uvidím,

jestli se toho dočkám

a do té doby se dřív nevzbudím…

 

Zatím jen bdím,

…sním,

o tom starém stole,

ve kterém je šuplík

a v něm ukryta díla moje…

Uzavřené okolo dřevěných stěn,

donesla mě do jiné doby,

tak čert už je vem…

 

Spal je na popel

a zahrabej do země…

A kdo ví?

Třeba z nich něco vykvete…

 

V jiné době,

v jiném světě…

Vyjdu ven

a v jedné větě…

Napíšu tisíc krásných slov…

…O tom, co uvidím…

A sotva jej dopíšu,

Tak náhle zešedivím…

 

Poslední zbytky sil,

dám do mého posledního díla,

potom se obrátím v prach

a větrem do oblak

budu rozprášena…