Nikdy bych byl nevěřil

Anotace: Věnuji ženám, jež spatřil jsem za letního východu slunce...

Nikdy bych si byl nepomyslil,
že páteční ráno může být tak štědré,
velkorysé v inspiračních podnětech.

Proč to nepřiznat,
stal se ze mě
na jediné ráno, listonoš.

Rozepsal jsem lístků víc než dost,
jen tak pro radost,
vyňal velocipéd z vlhké sklepní kóje,
pln vzrušení, nepokoje,
udával tempo pedálům.

Pár minut po sedmé,
jakoby mimoděk hvízdá opeřenec,
vysokým tónem,
jenž rezonuje ve výškách.

Pak uviděl jsem
kterak mladá,
téměř nahá záda,
samá šlacha a sval,
jel jsem opodál,
ona na stříbrném kole,
pozoruhodná hbitá práce nohou,
kmitání hýždí na sedadle...

V létě je celý svět naruby,
spousta věcí je nepodstatných
jde jen o hormony i touhy,
nořit se, splývat do útrob vnadných.

V paměti kráčím k dobám,
kdy měl jsem vlasy jako cherubín
a při pohledu na krásnou ženu – nenacházel slova.

Očarován stavbou těl,
touhou nestrojenou rozechvěn,
scházela smělost k oslovení.

Ach vy ženy...

Zvláštní je, že ani po létech,
to pro mě snadné není
vyjádřit vhodné oslovení.

Nikdy bych nevěřil,
že páteční ráno může být tak štědré...