Chovám naději

Vrzání ohýbané židle,
pravidelný tikot časomíry...

Při pohledu do zrcadla,
připadám si zjihle,
nač pomýšlet na rozdíly?

Není to potřeba,
je-li člověku život milý...

Kým byl jsem před léty
tím býti nemohu,
rázně vyjdu životu v ústrety,
chci obdivovat oblohu,
vázat skvostné pugéty,
jít s myslí krystalicky čistou,
zhluboka dýchat,
vnímat, kochat se bustou,
z lavičky, v rozkvetlých keřích
sliby milenců slýchat,
v čase, kdy nebe se šeří .

Ač je to vskutku k nevíře
život je smysluplný,
jedině ve víře,
za svitu zpovědníka luny,
chovám naději
hodlám věřit!