Naděje na cestách k sobě

Promlouváš ke mně pokaždé ústy vody
pomalu nevnímáš bílé oblázky,
jimiž jsem zčeřil hladinu Tvé duše,
zítřek je hvězdnou bránou do svobody,
rána se zpečetí voskem do lásky,
Tvým štítem je Tvá vlastní kůže

Když večer zhasínáš lampami do svých ulic,
jsem lapač strachu, co Ti klečí na řasách,
mé jméno je dotek na zápěstí,
člověk se nevzdává nikdy pro nic za nic,
po prstokladech přejdi po vlnách,
hledat své potopené štěstí

Stále si stavíš vzdušné zámky,
samotu v Tobě navál hvězdný prach,
namísto mostů sobě stavíš kříž
zkus chvíli věřit na pohádky,
na spravedlnost na vahách,
všecko je snadnější, když uvěříš

v naději na cestách k sobě