Nad hlavami deštníky,
k nebi vzepjaté
skvosty gotiky
a mezi stavbami
aleje stromů.
Pod kmeny
rozmoklé listí
ve změti barev
mnoho žluté.
Podvečer tichý
pán s brašnou
kráčí plný pýchy
z pod jeho klobouku
vykrádá se
stříbrné jíní.
Oproti muži
hloučky dívek,
opojené víny,
nejsou,
přesto navnadí...
V parku se setkává
jistě to nevadí,
protřelost života
i nezkrotnost mládí,
měkce kráčející baleríny...
Schází mi už jenom děti,
jejich Bullerbyny...
Tak Pane modry muzi tohle je psani ktere mam u tebe ráda obraznost prostor pro vlasni posun myslenek ma to jikru bylo fajn se u tebe zastavit
21.10.2014 10:59:29 | xoxoxo
a hele, konečně znalec Astrid...jo já je taky četla..skvělá kniha, tak krásně napsaná... dětství jako čistá studánka, měla jsem ráda Lisu:)
18.10.2014 22:56:41 | básněnka
Tu knížku jsmem četla pořád a pořád dokola, se všemi třemi dětmi, sice už mi lezla na nervy, ale teď jsi mi připomněl, že je to jedna z věcí, která mi chybí... stejně jako slabikáře, herbáře, flétničky, barvičky, švihadla a kužely, kam jste se jen poděly...?
16.10.2014 15:18:03 | Pamína
když vnímáš, pak se setkává tolik směsí lidí, tolik... a jsou to fascinace, co :-)
16.10.2014 02:59:10 | zelená víla