Pondělní zastávka

Tak tiše sedím a přemýšlím,

kde stojím, kam jdu, kam mířím.

Jsem tím vlakem k obzoru valícím,

nebo jen listem ve větru pohybujícím?

Jsem myšlenkou, jenž nezná hranic,

jsem myšlenkou putující z vesmírných stanic.

Jsem nebem i peklem v jednom těle,

chtěla bych sedět vedle tebe.

Bloudím temnou alejí bez špetky strachu,

má duše nad ránem má podobu prachu.

Víří se nad mým fyzickým tělem,

prostoupí duhou, jinak je bělem.

Jsem tu jsem a dál chvíli budu,

sevřena životem, nechce zažít nudu.

Avšak ten smutek uvnitř se rodící,

občas to pohltí, sváže, je uzlem škrtícím.

Věříme, jdeme dál, hrdě s vírou,

že potkám jeho, s aurou bílou.