jitření...

podzimní šeré jitro
nad řekou tkví
nažloutlé světlo
obloha na spadnutí

na zemi čvachtanice
šmouhy sněhu leží na střechách
na domovní zídce
i na plotech ve dvoranách

šla kousek přede mnou
v galoších
přesto chůzí ladnou
střevíce v lesklém obalu
a sukni si přidržovala rukou

v žilách mi roztepala krev
myšlenky víří hlavou
kráčela zlehka
a já dostal chuť
tiše se za ní rozběhnout
a něco bláhového
zašeptat jí

jak se na ni dívám
vedle šálků od snídaně
kdy v břečťanu švitoří ptáci
na podlaze probleskuje
slunné tkanivo záclony
až se radostí ani jíst nechce
ve chvilkách života
o kterých nikdo neví

dívat se jak je opřena
o zábradlí
naslouchá daleké melodii
a v tom postoji se odráží
půvab i tajemství

dívat se jak se svléká
s touhou obejmout ji v bocích
a tu vilnost potlačit jen tím
že si zatnu nehty do dlaní

zastavila se já též
oknem pozorujeme
jak nějaký člověk
v hárající peci
vyfukuje lahve
a ona pak svou tvář
vonící mrazivým vzduchem
přitiskla k mé líci
ve chvilkách života
o kterých se nikdo nedoví