Co je to za spolek?

Skutečně jen mělce,
povrchně dýši,
v tukové výstelce
v bezpečné skrýši
snažím se nitro své
chlácholit, tišit.

Je teprve šestnáctá,
týden před Vánocemi
už však dává tušit,
že by po době shonu,
po mamonu,
doprovázené emocemi,
téměř do omdlení,
mohlo by dojít,
k uklidnění.

K rozvoji duchovna
k obdivu literatury
jiného též umění.

A tak z čistou myslí
zavírám odulá víčka
s bodrostí strýčka
jen se sebou samým
v pološeru, ve tmě
o čase podvečerním,
to je nabíledni,
spokojeně oddechuji
umdlévám,
umlkám ve spánku,
zvolna,
tak liknavě,
začíná mi být sladce,
tak slastně
bezbolestně.

Jenom si krátce
odpočinu,
načerpám síly,
inspiraci,
pro co vlastně?

Že by básně?

Ach...

Náhle,
když odplouval jsem
přes řeku
na druhý břeh snění
z reality
in the city.

Má hlava se při snění
dotýkala oprýskané zdi,
a skrz ní
se ozval výbuch
vroucího oleje,
přehlušený záhy,
sykotem
mražených hranolek,
bez milosti vržených
do horké lázně!

Již vzbuzený
říkám si:
"Co je to za spolek?"

Určitě, bez sebekázně,
hany a bázně?!