Nesmysly o smyslu

“Tak jsem tady…

Pravila si během toho,

co ses zouvala.

A přinesla si tašku s nákupem,

byla v ní včerejší šunka,

nedopitá flaška

a paranoia…

 

 

 

Ten popelník v mym pokoji už zase přetejká.

Vyplavuje všechnu špínu lidstva….

A dívá se na mě,

ať už sem panna,

magor,

nebo tenká břitva…

 

 

 

A po kapsách nosíš nikotin,

alkohol

a všechny další,

Bohem požehnaný věci…

Kouříš jednu za druhou,

taháš ten hnus do sebe,

ale stejně si připadáš po ránu,

večeru

i dopoledni,

jako v kleci…

 

 

 

A ten němý mi začal šeptat do ucha:

“Prozraď mi,

  řekni,

  jak se jmenuješ?

 

Začínal ten tón stupňovat,

když jsem neodpovídal

a mlčel místo něj…

“Slyšíš mě?!

  JAK-SE-MENUJEŠ, ČLOVĚČE?!

 

To ticho mi nesnesitelně rvalo ušní bubínky,

už sem ho nemohl dál poslouchat…

Odešel sem od něj

a dal si rohlík v párku,

protože sem z toho

všeho dostal hlad…

 

 

 

Ve ksichtě nosíme všelijaký úsměvy,

všechny možný odrazy.

Úsměvy bláznů,

v odrazech snů…

 

 

“tak jsem tady…

Pravila si už během dneška po druhé.

Tentokrát si nebyla na nákupu,

ale na tragikomedii

v kině…

 

 

 

Najednou v tý řece pluje prošlej kapr.

Dívá se na mě pohledem schizofrenika

a volá…

                A VOLÁ:

“klidně si shoř!

  Ty démone,

  stvůro, co mě požíráš…

 

“Rád bych řekl,

  že to,

  co v životě děláme

  dává vždy nějaký smysl,

  ale prej mám mlčet…

Řekl ten němý

a lehnul si zpátky do kontextu…

 

 

 

A občas lžu sám sobě tak dobře,

že si vlastně ani nelžu…