Žena

Jitro jí ochutnalo tváře,

pro živé klasy do vlasů,

to tělo bylo  skývou chleba

lámaná v kolech, stálou píseň zpívala si

přikryla duši pod bělostné polštáře,

neslyšně roky šly si pro krásu,

vzaly jí všecko, co je vzíti třeba,

trhaly zítřek zlehka na řasy

 

Ruce se staly kolébkami,

zvzácnělá hlína matkou ticha,

ve které výstřel zlíbá čerstvý vzduch,

v otiscích dala kroky blízkým dlaním,

rozkvetlá pozdními vzpomínkami,

před zrakem lásky zbortila se pýcha,

objala srdcem zeměkruh

rozkvetlý láskou v sedmistrání.

 

Po bílých ploskách kráčivá,

dala se z hradeb ňader vést

do roklin mezi očima,

 kde zapomeneš vlastní dech,

kde žízeň je tak palčivá,

že člověk dotýká se hvězd,

 kde naděje se rozetměná

vyskloňuje slovem žena

a následuje po pádech

 

okřídlené lásky