Návštěvnost
ten příběh se mohl stát
ten příběh se mohl stát
a co hra
někdy si říkám
pro koho to vlastně dělám
vím
nejlépe bylo by pro sebe
všechna ta slova o lásce
sebeúctě
lásce k sobě
vím nejlépe by bylo pro sebe
syny jsem vychovala
život jim dala
dýchala za ně
a nechala ve svobodě
vykročit a jít
vím
nejlépe by bylo pro sebe
když ten který dal slib
zapomněl
dnes už je to taková móda
chtít v padesáti žít...!
s jinou
a co mám dělat já
znovu slyším ta zoufalá slova
ty nemusíš nic
po tolika letech věta holá
ne nečekám vděk
ani dík
jen občas slyším hlas
tvý maminky když ještě žila
ten ta tvá nová nikdy neuslyší
když na společnou cestu
žehnala nám dvěma
Komentáře (10)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk....ten příběh se stal mnohokráte....hlavně nezahořknout v sebelítosti,milá Zdeni.....Ji.
21.08.2016 21:46:39 | jitoush
u mě je to nastavené spíš obráceně...i když se ,,učím,, střední cestě...jinak jsem to sem dala Jituško, jako apel...ona je to bez nadsázky smrt...zmrtvýchvstání...pokud má někdo zalíbení absolvovat tuto cestu několikrát...děj se vůle jeho...mně postačí tato jediná...s díky, že jsem ji ustála...úsměv.z.
21.08.2016 21:58:11 | zdenka
Svoboda je nová příležitost, ale tohle je i tak moc smutný...
18.08.2016 09:16:00 | iluzionistka
Ženy se mění asi v mušketýry. Jedna za všechny, ale všichni za jednu? To moc nefunguje ...i mně se cosi mění...a nebo já se měním, viz komenty...Svoboda...je sladká
17.08.2016 21:04:05 | básněnka
Je mi s tebou smutno,zdeni, co naděláš, když se cesty rozcházejí, je důležité se zhluboka nadechnout, takhle chutná svoboda! ... teď můžu, co chci ... chtěj:) Hodně síly k prvnímu kroku* ... a krásně, pravdivě jsi napsala
17.08.2016 20:08:01 | Ragnell
Zdeničko, Tvá zpověď mě dojala. Lepší je když to víš. Horší je když Ty nic nevíš, ale ví to celé město a baví se na Tvůj účet
17.08.2016 17:35:34 | jitka.svobodova
S úctou čtu Tvé verše, nejsou v nich slova zloby, jen smutek, co srdce svírá...
17.08.2016 15:32:39 | Helen Zaurak
Život... životy... jak zvláštně se proplétají, prostupují i se vzdalují či mizí... Vždy si ale z těch druhých něco odnášejí v sobě a cosi ze sebe v těch druhých zanechávají... Nedají se od sebe jednou provždy oddělit jako pouhé "věci"... Tvá báseň nutí k zamyšlení a zejména ozvěna hlasu maminky v závěru tiše, a přesto silně, rezonuje, až z toho zatrne... :-)
17.08.2016 15:06:27 | Amonasr