ZACHRASTILA ZUBATÁ

Zamyšleně utrhla kousek dentální niti a pomalu a pečlivě si čistila mezizubní prostory. Okovaná bota rozrazila dveře.

 

„Chystej se ze života, člověče…“ sklonila se a pečlivě zkoumala botu… „odchlípla se mi bota? To si někdo vodskáče!“ Potáhla nahoru maskáče, které jí klouzaly po holých kostech.

 

„Co to, Stará, meleš o blbostech?“ Dívka neztratila rozvahu.

 

„Ha! Ha! Ha!“ Zachrastila Zubatá. „Smysl pro humor. To nic. Přejde…“

 

„Pro nic?“ Položila dívka otázku.

 

„Kurva, to je zas keců! Prostě přišel tvůj čas! Myslíš, že nemám nic lepšího na práci? Že sem du z hecu? Odříkej Otčenáš…“

 

„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ dívka vzala hřeben a pročesávala si vlasy, „posvěť se jméno tvé. Buď vůle tvá…“

 

Zubatá podupávala odchlíplou botu a broukala: „Brousíme nože, meče, když nekape, ať aspoň teče…“

 

„Chrastično Zubajevno,“ osmělila se dívka, „víš, že smrt je spojována s výpadkem mozkové činnosti? To je smrt.“

 

„Víš prd!“ rozohnila se Tetovaná krví. „Tahle práce mě začíná srát! Nic, vezmem to zkrátka…“

 

„Nesmím se ptát?“ Vykulila se dívenka. „A co judikát Nejvyššího Božího Soudu… riskuješ ztrátu licence?“

 

„Do prkennýho kredence!“ Zařvala Smrt. „Samý přesčasy, žádný diety! Majznu tě za vlasy a deme, ty…“

 

Dívka zbledla a couvala: „Má paní, modlila jsem se a doufala…“

 

„A tím se chlubíš? Krávo troufalá?“ Zacvakala SM zuby.

 

„Tak jinak,“ rozkročila se dívenka a vykřikla: „kocoure, žeroucí kostní dřeň, vylez pelechu ven!“

 

Něco žuchlo z lednice, rozpláclo se o podlahu a změnilo se ve zježeného tvora. Na Zubatou, jak tam stál, kocour (žeroucí kostní dřeň) tlamičkou plnou nožů výhružně zacvakal…

 

„Defektní děcko! Chceš mi vzít existenci? Fšecko?“ Rozklepala se Kosatá.

 

Dívenka se neměla proč bát (jednak neměla v hlavě mozek - jen kravičku Milku - jednak vlastnila kocouří nože).

 

Zubatá vmžik skopla botu a fik, fik, byla v tahu. „Za dobrotu na žebrotu,“ mumlala si ve výtahu.

 

„Cha… prej se nesmím ptát,“ culila se dívenka. „a co Boží judikát?“

 

Kocour potřásl hlavou: „Neměla bys lhát. Ani o mně, že žeru kosti. Dáš mi masíčko v lákavém aspiku z přírodních surovin, bez konzervačních látek a umělých barviv?“

 

"Pojď, mudro..." Zatímco si plnil bříško, zamyšleně utrhla kousek dentální niti a pomalu a pečlivě si čistila mezizubní prostory. Zbavila se skutečně tý potvory?