Epiphany

Světu kdysi chtěl jsem ukazovat cestu,
opilý koukat na hvězdy,
teď jako misantrop vyhýbám se městu,
sleduji supa kroužícího nad hvozdy.

Krouží nad stádem slepých ovcí,
oči jim vypálila rudá záře,
bez cíle bloudí lesy za nocí,
ubohý pohled na pokřivené tváře.

Bude s kým ještě sedět u kamen,
až doneseme náš kříž?
Je náš vztah navždy poraněn,
a mezi námi neprodyšná mříž?

Je ještě píseň, co přirazí mě k zemi,
a nůž, co prořeže moji kůži?
Pravda nezvítězila a už tu není,
známe ještě důvod, proč přivonět k růži?

Samota léčí a peklo jsou ti druzí,
dějiny už neběží kolem nás.
Koho to však ještě mrzí?
Údolím blahobytu rozléhá se nářek mas.

Já v okamžiku hledám všeho bytí smysl,
ale jak vytrhnout ho z běhu času?
Jen utrpení umí osvobodit mysl,
tak neprosme víc Boha… o spásu.