Vůně domova

Ten pocit, když po létech vcházíš do dveří,
práh zapraská, a ty zíráš – zraku nevěříš,
vše stejné je, jako to bylo kdysi za mlada,
toť vůně domova, jenž tady stále převládá.

Botník a skříň tě vítá v předsíni,
zrcadlo, telefon – vše závěs zastíní,
zelená klotová tkanina sajíc prach,
krok za krokem jdeš – a máš strach.

Z koupelny voní prádlo – právě vyprané,
věšené pečlivě, schnoucí tiše, mýdlo na vaně,
a vůkol zvláštní ticho, jež humor zabíjí,
kohoutek kape, kap, kap – nátlak vyvíjí.

Jdeš raději zpět, rodná kuchyně tě volá,
oběd již voní, prostřeno jest – Coca Cola,
to malé černé nic, ten revoluční náznak luxusu,
sháněný otcem tvým – často v poklusu.

Na plotně polévka, což je grunt domova,
na zdi obrázky, kořenky, nad dveřmi podkova,
a pod oknem lavice a stůl vedle spíže,
kdes chodil tajně vyjídat sladké skrýše.

Domov je tam, kde to dobře znáš,
možná již nikdy se do něj nevydáš,
nebo se vytratí s lidmi, jenž máš rád,
vzpomínky zůstanou, jak školní kamarád.

Když zase příště zavřeš dveře domova,
uvědom si vzácnost toho ostrova,
ostrova klidu, péče a pohody,
tam, kde se člověk s láskou narodil.