druhým dechem

myslím že už ti víc neřeknu
nemá to žádný smysl
pokud jsi to necítil v mé blízkosti
třeba to pocítíš s jinou
moc bych ti přála
ono štěstí

které se dá prožít ve dvou

vracím se k sobě samé
druzí mluvili o vině
mé
tvé
nás obou

poznání
vede ke svobodě
vinen
není nikdo
.
.
.
rozestři závoj obloho
cesta je nekonečnou
tečna za tečnou
vesmír rozezní
ve smír

zůstávám vděčnou
posluchačkou
v tónech
rezonancích

sních je smích
slétl do očí
rozpíjí se v nich

neskutečnou
věčnou
tečnou

dotek
po doteku
jiných
světů

jednou
podáme si ruku
bez doteku

na uvítanou
a zároveň
na rozloučenou

nebude třeba slov
nic neříkajících gest
jen v důvěře nechat se vést
tebou

barvami
tvary
vůněmi
světlem
cestou

vím že nic nevím
právě v té chvíli
zpívám si píseň

nebetyčnou