Smutný lázeňský švihák

Nedbal jsem rad zkušených mužů
nedbal jsem znamení mi daných
šel jsem až na ostří broušených nožů
zažehl plamen paniček vdaných.

Podal jsem rozkoš, ale i něhu
podal jsem radost a dobrodružství
zahřál jsem dlaně v mrazu a sněhu
znovu v nich vzbudil zájem o mužství.

Teď už jen vzpomínám na dávné časy
co jako mlhy v létě se zvednou
šedne mi vlas, vousy i řasy
vzpomínky na lásky pomalu blednou.

Užil jsem života omamného
jen s douškem lásky co tiše zmizel
trapasy, výhry nic významného
zůstal jsem sám a v tom je ta svízel.