Tajemství noci

Stříbrný měsíc vytrvale září,

zlatým Sluncem stále je napájen,

fena se psem zuřivě se páří,

zadky si lízají navzájem.

 

Miliardy hvězd do noci blikají,

krása je na to pohledět,

starý opilec sere v křovisku potají,

nemohl řídkou stolici udržet.

 

Hrobové ticho je rušeno občasným vánkem,

jenž koruny stromů do rytmu ohýbá,

čerstvě je nablito před novinovým stánkem,

lze rozeznat napůl strávená kobliha.

 

Za městem pospíchá přes kameny říčka,

studeným dotekem hladí břehy,

hajný má rozseklou řiť, bolestí rudá líčka,

z análu ještě mu koukají stehy.

 

Na košatém stromě sedí sova,

sama na světě, občas smutně zahouká,

blázen jde lesem a došla mu slova,

tedy se zastaví, stojí nahý a jen kouká.

 

Bůh Otec na to vše nechápavě shlíží,

žasne, co jeho rukou vzniklo,

a protože Jemu lidská blbost neublíží,

se smíchem kouká, aby mu nic neuniklo.