Pleteš se osude!

Pleteš se osude!

Kopni si do mě
a klidně s rozběhem,
z té cesty neuhnu,
už nemám strach.
Vždyť s novým ránem,
a taky s večerem,
každý své štěstí,
má na dosah.

Do větru křič si své:
„Zítra už nebudem“
a pod mé nohy,
klacky naházej.
A padlá rosa,
na bolest nevsázej,
zchladí mi rány,
když půjdu bosá.

Směj se mi do očí,
tak nejlíp poznáme,
komu z nás víc,
ten úsměv sluší.
Že nejsem „nic“?
Pleteš se osude!
Já v sobě vzácné mám,
srdce a duši.