Snad časem zapomenu na ni

Cítím zas prázdnotu v své duši,
a tělo mé to chřadne s podzimem.
Dozvuky léta bičují mé uši,
a prázdno — prázdno v srdci mém.

Na něžné doteky rád zavzpomínám,
na milá slova, tak plná radosti.
Sám sobě stále ji připomínám,
a duši mé té chybí něžnosti.

Ve snech ji vídám, mám rád své snění,
a ona často ke mně ve snu přichází.
Tam jest mi milejší než všecko dění,
jen s novým dnem mi opět odchází.

Spát navěky a ve snu jen s ní býti —
tam těšit smím se z její blízkosti.
Však ve snu žít, jaké to je žití,
vždyť jsou to jen mé spící radosti.

Snad časem zapomenu na ni,
a duše má zas bude míti klid.
Snad zapomenu na překrásnou paní,
a budu moci i bez lásky k ní žít.