Obrazy z dob velmi bolestných

2018

při toulkách očistcem zrak slepě k nebi upínají, 

morálně na výši se snaží být, však stejné jizvy mají

- tak na co si hrají?  

S úšklebkem a opovržením záda k těm obracejí,

co na dně zkaleným peklem se brodí,

neboť naděje je příliš sladká, příliš návyková... 

A ty, co za nimi se vláčíš, ty co jsi stejný jako já,

každým krokem propadáš se níž a níž

a jako šílenec o Boží pomoci sníš...


ruce vzpínáš se k nebesům, stébel se zoufale chytáš,

než tě prázdnota do sebe pohltí.

Žaly totiž ve sklence vinné plavat umí,

steny pod rouškou noci ten bolestný výkřik utlumí

a popel, co ze ze všeho zbyl, v odtoku neslyšně zmizí...

Bezmoc mě ve svých pažích chová,

dětství a starý život plamen polyká

a bolest mi hrdlo podřezává a vnitřnosti vytrhává.

 

ulice domovem se málem stala

a ty zbytky jedinou potravou;

matka s odvahou bojovnice a životem jako mučedník,

rodina, co z patra ukázala zdvižený prostředník

a mé tělo nad milencovým krbem jako trofej z lovu.

 

bez kohokoli, čehokoli… jaká naděje vůbec zbyla?

snad jen čepel, kterou v myšlenkách o svou bílou kůži brousím,

a tichá noc pod oknem, co mě do své temnoty svádí...