Obrazy z dob velmi bolestných

2018

toulky očistcem zrak k nebi upínají 

a záda k těm obracejí,

co na dně zkaleným peklem se brodí.

naděje je příliš sladká, příliš návyková, příliš pojímivá 

- každým krokem propadáš se níž a níž

a jako šílenec o ráji sníš...

 

ruce vzpínají se k nebesům, stébel se zoufale chytají,

než je prázdnota uchopí. 

žaly totiž ve vinné sklence plavat umí,

steny pod rouškou noci jen výkřiky tlumí

a popel, co ze vzpomínek zbyl, v odtoku neslyšně mizí.

bezmoc mě ve svých pažích chová,

dětství a starý život plamen polyká

a bolest mi hrdlo podřezává.

 

ulice domovem se málem stala

a ty zbytky jedinou potravou;

matka s odvahou bojovnice a životem jako mučedník,

rodina, co z patra ukázala zdvižený prostředník

a mé tělo nad milencovým krbem jako trofej z lovu.

 

bez kohokoli, čehokoli… jaká naděje vůbec zbyla?

snad jen čepel, kterou v myšlenkách o svou bílou kůži brousím,

a tichá noc pod oknem, co mě do své temnoty svádí...