Té pošetilé lásky lampióny...

Za ruce spolu vedli se v ranním chladu,

když šel jsem náhodou se psem ulicí.

Slušelo jim to, tak jenom pro náladu

já v duchu popřál jim budoucnost zářící.

Zavzpomínal jsem tiše na jehlu a na nit,

kterou jsem oděv její kdysi v zimě zašíval,

než před mrazem, před sebou měl jsem ji chránit —

šťastná teď s jiným je, tak co bych si zazlíval.

Nemám už práva ani důvodu myslet na ni,

a vlastně neměl jsem, popravdě, ani loni.

Byla mé štěstí tenkrát, kdy v duších prolínání

naivně k nebi zvedly se té pošetilé lásky lampióny.