Jana

Před mnoha a mnoha lety,

byl jsem tehdy ještě student,

objevoval jsem různé světy,

které zářily jak komety.

 

Potkal jsem v jednom brněnském šantánu,

krásnou mladou dámu,

nebyla už dávno panna,

jmenovala se Jana.

 

Naše oči se střetly

a cítil jsem cosi živočišného,

takže po krátkém čase,

podlehl jsem její kráse,

nikdy jsem nezažil nic podobného.

 

Byla to chemie, silnější než já,

chtěl jsem s ní až do skonání,

být tělo na tělo,

to jediné bylo mé zbožné přání.

 

Nakonec se mně to i povedlo,

chodili jsme spolu asi osm měsíců,

ona byla mojí múzou

a já její lacinou lůzou.

 

Otec ji zemřel tragicky

a z toho asi logicky,

propadla alkoholu,

i když jsme seděli u jednoho stolu,

pohled na ní byl,

jak na živou mrtvolu.

 

Bylo jí jedna dvacet let,

ale nechtěla jít vpřed,

měl jsem z toho málem žaludeční vřed,

život s ní byl jak střemhlavý let.

 

Její maminka léčená alkoholička rovněž byla,

celou dobu jenom snila,

žila si jak v pohádce,

která ovšem šťastný konec neměla,

upila se docela.

 

Jana mě zprvu přesvědčovala,

že je jen více veselá,

myslela si, že to neodhalím,

často jenom brečela.

 

Miloval jsem jí,

ale pomoc jsem nemohl,

když někdo nechce,

je to horší jak když nemůže,

na všechno měla vždycky výmluvu,

jenom silná vůle alkohol přemůže.

 

A kde není vůle,

cesta není,

život se před očima mění,

není to žádné překvapení,

ale z nebes znamení.

 

Rozešli jsme se v dobrém,

i když mě to tehdy semlelo,

pokud někoho moc milujete,

vše je předem odpuštěno.