Čekání

Nejrychlejší

ze všech bolestí,

času tiše do not,

sekundy vřou,

ne že bych se nesnažil,

ale to čekání mě smutní

 

měsíce dny hodiny

a tak pořád znova,

už hloubím tváře

dlaněmi,

v nich ukrytá

pak jsou slova

 

ne že bych se nesnažil je číst

dopředu i pozpátku,

ale den utíká do krve,

zamlží je vsáknuté

tak, že i v mlhu

kosti se rozplynou

 

divám se po vráskách,

co zevnitř se rozepínají,

a hryžu představy

jako ony mne,

ticho to jen zhoršuje

kůže mi rezaví

a po dechu vše mlčí…

 

A tak podléhám jako pylu květ,

on však otevírá se.

Ne že bych se nesnažil!

 

Už i vůle začíná mi rezivět…