Příkoří

Minulo dlouhých šest již měsíců,

kdy ve své náruči já ji něžně svíral.

Těch nocí probdělých, těch řečí kibiců,

kdy já se steskem jen po její kráse sžíral.

 

Až smrt mi v autě nakoukla přes rameno,

snad abych s větší chutí začal zase žít.

Byla to tvrdá rána vzadu na temeno,

a byl jsem donucen i z práce odejít.

 

Marné už je mi nyní, bez chlastu, to mé pokání,

a ani slušnost k lidem už není na místě.

Mám-li s ní mluvit, psala, tak jenom ve vykání —

zmlkl jsem, a už jsem neměl ani řeči nemístné.

 

A v ranním chladu, ještě bylo šero,

potkal jsem máti její, co psa venčila.

Východní slunce paprsky křivilo mé čelo,

když ona krutou pravdu o mně líčila.

 

Zlý, jak já byl jsem k její dceři, celou dobu,

trápil ji, týral, mučil, až spát nemohla.

V tu chvíli byl jsem zralý rovnou na žalobu,

pro román do kapsy, výborná předloha.

 

Co všechno krutě prý já „vynutil“ si na ní,

jak úskoky drzými si její tělo přisvojil —

to všechno pravda je, tvrdila mi ta paní.

Vidno, že o tom, jaká dcerka je, nemá zdání.

 

Ohromen a v úžasu němém jsem zíral na ni,

jak v ranním slunci ke mně zhurta hovoří.

Žíly mi naběhly a pěst zatla se v mé dlani —

já v životě nezažil jsem snad větší příkoří.

 

Rozešli jsme se v té ranní slunce záři,

každý svým, v pravdě vlastním směrem.

A dcerka spala klidně s vylhanou svatozáří,

mě vztek a bezmocnost jen cloumala tělem.

 

Takto se někdy končí to lásky vzplanutí,

kdy ožebračen o vše člověk zůstane.

Já však nic nemám, a nikdo mě nenutil,

a práci u nich, myslím, hned jiný zastane.

 

Pravdou je, že matky dcerám všechno uvěří,

a já vykreslen tak byl jako krutá, lítá bestie.

Budiž mi ponaučením to, až příště mně ke dveřím

zas jiná přijde, vilných očí — léčit mě z letargie.