Po tobě voní ticho

Líbezná vůně kvítí zbyla v místnosti,

neklamná známka, že ses tu zastavila.

Odvála po chvíli, jemně a v tichosti,

lehounce, pomalu — jak nedostižná víla.

Jenom ta vůně zbyla mi v mém chřípí,

a svazek klíčů, osamělý, visí na háčku.

Už nikdy neucítím to jemné, libé kvítí —

jen slzu skáplou v tvář svou zamáčknu.

Tvé srdce i tu jemnou vůni má už teď někdo jiný,

tak ať jsi šťastná v jeho mužné náruči.

Mně tělem mašíruje kovářů pluk čilý,

kladivy vymlátit mé srdce z obručí.