Spěchám

V ranním slunku z mlžných par, pospíchám dle světlých čar,
za ranního kuropění, neslyším své utrpení,
loučit s milou chtěl bych víc,
nezbylo však šance nic.

Času málo,
slunce svítá,
musím jet tam,
shon mne vítá.

(objeví se bílá postava)

Mocný duchu, čeho žádáš, že znamení mi rukou dáváš,
nepatřím tvou bledou tvář, jdeš ty ku mne, ty mne znáš?

Rudý odstín,
kovu prach,
já v svém shonu,
nemám strach.

(duch natahuje ruku, ukazuje prstem)

Kážeš směr a stále mlčíš? Proč mne v shonu takto mučíš,
ruce tvé jsou jsou temným šípem, jsem snad spěchem k tobě vinen?
Tichý močál je tvůj hlas, nemám stání, nemám čas,
nemám prostor k souznění, slyším však tvé vábení.

(duch sevře olejem smáčenou pěst, otočí se a odchází)

Teď již chápu, v očích zmar, cesta má již nemá tvar,
nemá prostor, však má již konec, temný prst byl smrti bodec,
pláč jiných nic již nezmění,
je konec mému trápení.