Přiznání

Možná, že to, jak ti dovoluji

nahlédnout mi do deníku, 

je vlastně zrádnější než zrádné,

to proto, že od momentu, 

co mé řádky uschly na papíře, 

už uběhla nějaká ta doba. 

 

A já se trochu chvěju a ptám, 

jestli to tak ještě myslím, 

a co když už je to jinak? 

A z původní verze nic nezbylo?

Co když ti ze svých slov nechtěně, 

dávám ještě míň než málo?

 

Jen se, prosím, nezlob se, 

snažím se, ale strach z 

polapitelnosti a zranění, 

který jsem si donesla z minulosti,

občas stěžuje řečení každého slova, 

až mi to svěřování nejde. 

 

Ale aspoň ti chci povědět, 

to nejvíc křehké a nebezpečné, 

cosi, co jsi mě už naučil, 

miluju tě, a tak to prostě je,

to proto se ti snažím být blíž, 

a přiznávám ti, samu sebe.