Smuteční síň

Po schodech v smuteční síň lidé chodí,

o berlích belhají se loučit ve splínu.

Nezbývá doufat, že jednou v škarpu hodí

bez lítosti, jen žitím sešlou moji zdechlinu.

Pár tichých slov najatý cizí člověk říká

a za dveřmi už čeká další sešlost.

Každému z nás čas totiž potichounku tiká

a nikdo netuší, co vlastně skrývá věčnost.

Do lavic nalevo rodina posedala,

zprava v rakev hledí cizí dorostenci.

Najatá plačka smutně se rozeštkala,

na přání zesnulé se zřekli kondolencí.

Po schodech ze síně smuteční lidé chodí,

o berlích belhají se chtivě na kar v splínu.

Nezbývá doufat, že jednou v škarpu hodí

bez lítosti, jen žitím sešlou i moji zdechlinu.