Ve spleti

když slyším zvony zdáli tlouci

byť ještě nejsem  nemohoucí

zalézám večer pod peřinu

přikrytý vlastním stínem splínu 

 

je lépe mlčet, když se práší

lepkavé touhy, ty nevynáší

v zrcadle nebe ztrácí barvu

a motýl zmírá v živou larvu

 

i bez křídel, lze za sny létat

jak pavouk sítě do rozplétat

těšit se z léta, v krutém mraze

každý jsme božím předobrazem

 

tak se těším, až dojde k času

kdy každý se pozná podle hlasu

všichni jsme vlastně svoje děti

v životech žitých v boží spleti

 

a on?

je jenom jedním

 z nás