Dívčí válka

Na gauči v rohu polštáře,
opevnění gaučového bojiště,
těžké jako pytle písku,
čekají na tichý povel k útoku,
na první salvu smíchu či křiku.
A mezi nimi medvídek, voják UNPROFORu,
hlídá klid v zóně míru,
předzvěst další fáze konfliktu.

Na podlažní frontě – linu,
stopy dnešních manévrů,
výstroj opuštěná.
Dcerami zanechaná,
při taktickém ústupu
ze sporného sektoru,
kde zátarasy tvoří
v rohu plyšáci naházení.

Stolek konferenční,
tvoří linii demarkační.
Na ní zbytky příměří,
drobky a sklenice se zaschlými značkami,
pečetě minulých paktů.
Manžel triko jako neprůstřelnou vestu,
a vydává se do země nikoho na výzvědu.
A snaží se zjistit příčinu konfliktu.

Dvě dcery znepřátelené síly,
každá má své operační plány.
Slova vzduchem letí,
přímé zásahy směrované srdci.
A já sbírám mezi nimi 
na podlaze bojiště
rozházené ponožky,
bílé prapory kapitulace.

Vím, možná budou zas rozházené 
na stejném místě – na bojišti opuštěné,
jako dozvuky dnešní operace,
která se rozplynula v šeru,
ale zanechala rezonující ozvěnu.
Lino tlumí údery, nárazový zvuk úprku,
když jedna jednotka je na ústupu.

Z vitríny odrazu,
mého pozorovacího bodu,
zahlédnu náznak unaveného úsměvu,
co se pokouší být spojnicí
mezi dvěma břehy fronty,
kde proudí nevyřčené rozkazy
do skrytých palebných postavení.

Večer nás spojí pod ochrannou deky,
dočasný tábor příměří.
Večerní pohádka je mírovou misí,
kódované zprávy klidu se prolínají
s nezodpovězenými otázkami.
A v misce na stole
zůstává poslední oříšek,
nedobytá kóta,
na které se ještě nestihla
rozjet přestřelka.

Ráno, na začátku nové operační směny,
najdu barevné depeše smíření
,,Promiň, moc mě to mrzí."
A dcery spí spolu v obětí,
na včerejší frontu zapomnění.
Takový je osud sesterství,
zmítaný láskou a nenávistí.
Konflikty započané malicherností.