Modlitba mého Everestu

 

 

Když játra užírá mi zloba

pařátem odlamuje skálu mého Everestu,

pergamen žití křiví znova,

propsaná myslí pokroucených manifestů.

 

Když touha ve mě křičí,

jaks' mohl nesdílet mou lásku, bože!

A všechno, co je ve mě ryzí,

když rozestlala jsem ti svoje lože.

 

Jaks' mohl nevidět tu sílu,

co dala jsem ti každým slovem,

a nedokázal cítit víru,

že láska rozpíná se nad obzorem.

 

 

Jaks mohl nevidět?...

 

 

Přes všechno, co je mi tak drahé,

ted odpuštění v sobě sdílím,

poznáním lásky svaté

bolestí nezešílím.

 

Přes všechny sny a přání,

teď nad tebou se skláním,

zašeptám nocí temnou.

Odpouštím!

 

 

Odpouštím, nepřeháním.

 

 

Přes všechno, co je mi tak svaté,

viny půl s tebou nesu,

zachránit srdce jaté.

 

 

Křivdu dál neponesu...