Ajznboňák

Ve staré nádražní putyce,
ventilátor tiše točí se,
pokrytý muším masem.
Zažloutlý ubrus, uschlá kytice.
Starej Ajznboňák čeká.

Na schůzku s promarněným časem.

Dostal vzkaz, že  dnes v poledne. 
Dveře se tiše otevřou
a jeho vlastní čas.

K němu si přisedne.

V hlubokých očích není naděje,
toužebně čeká odpověď —
o čem to všechno vlastně je?

Takhle zblízka čas nikdy neviděl,
i když tušil, že je pořád s ním.
Co říct mu má až příjde?
„Jsi můj, i když tě nevlastním?“

Kvap, kvap, kvap 
v koutě starý vodovod kape.
Slyšíš? Vzmuž se!
To jsou jeho kroky, chlape.

Pomalu židle se odsune,
zasedne stařec v černé kápi.
„Tak jsem tady, Josefe,
vyřešit všechno, co tě trápí.“

Víš, nás časů je vlastně víc.
S tebou byl pořád jen přítomný.
Teď poslali pro mě, že mě chceš víc.
Vytáhli mě z klidné pustovny.

„Ale co, vem to ďas, koukni se na mě!

Znáš mně dobře, jsem  tvůj promarnený čas.“

Kde jsou tvé plány?
Pomáhat, stavět, chtít dobýt svět...
Tak si ještě sklenku objednej-
tu poslední.
Dnes totiž piješ naposled.