Ajznboňák

Ve staré nádražní putyce,
ventilátor tiše točí se,
pokrytý muším masem.
Zažloutlý ubrus, uschlá kytice.
Starej Ajznboňák čeká,

na schůzku
s promarněným časem.

Dostal vzkaz, že  dnes v poledne —
štěstí se na něj usměje
a jeho vlastní čas,

k němu si přisedne.

V hlubokých očích není naděje,
toužebně čeká odpověď —
O čem to všechno vlastně je?

Takhle zblízka čas nikdy neviděl,
i když tušil, že je pořád s ním.
Co říct mu má?
„Jsi můj, i když tě nevlastním?“

Kvap, kvap, kvap 
v koutě starý vodovod kape.
Slyšíš? Vzmuž se!
To jsou jeho kroky, chlape.

Pomalu židle se odsune,
zasedne stařec v černé kápi.
„Tak jsem tady, Josefe,
vyřešíme teď všechno, co tě trápí.“

„Víš, nás časů je vlastně víc.
S tebou byl pořád jen přítomný.
Teď poslal pro mě, že mě chceš víc —
vytáhl mě z poklidné pustovny.“

Ale co, vem to ďas, koukni se na mne! Já jsem tvůj promarnený čas.

„ Pryč jsou tvé plány?
Pomáhat, líbat, chtít dobýt svět...
Tak si ještě objednej —
tu poslední.
Dnes totiž piješ naposled.“