Iluze jež životem točí

Tvůj hlas se šíří pokojem mým,
ale ty tu nejsi,
jen v hlavě mé tvůj stín.

Mne neslyšíš však, nevidíš,
vždyť přítomnost má,
svět tvůj obvykle neobývá.

Zájem o mne je mylný,
produkován hlavou mou.
Já nechci být jak oni,
bez tebe jdu pouhou tmou.

Máš ke mně kráčet,
vlastní cestu pro duši mou stáčet.
Ty svou však držíš, následuješ sebe.
A já touhou po směru,
následuji tebe.

Zapaluju se pro úsměv tvůj,
odevzdávám ti vše své.
Ale pak se ptám,
kdo já vlastně jsem?
bez existence tvé.

Ty mě ničíš! Ale bez duše nejsi.
Není to tvá chyba, nevidíš to,
tak jen se srdcem mým hrej si
a dál formuj můj život,
ve vlastních očích tvůj.

Já totiž vidím v tobě,
kormidlo života mého.
A sama si působím,
ztrátu řízení jeho.

Mým kormidlem jsem tě sobecky jmenovala,
věděla jsi o tom? Vědět jsi nemohla.
Instrukce k řízení jsem ti nedala,
však tvou vlastní iniciativu jsem naivně čekala.

Viním samu sebe za ztrátu kontroly.
I když počkej,
přec kormidlo jsi nechala býti!
Vody svou lhostejností jsi nechala rozvířiti.

Kormidlem jsi ale občas točila,
tvá znalost řízení se mi náhle jevila.

Vážně se ti vedlo,
úsměv na tváři mi rostl,
ale vzápětí se ukázalo,
že to byl vítr, kdo bil ti do strun,
nebyly to ruce tvé.