Vlčice

Dala mu domov —
dala svůj dech —
dala mu něhu
měkkou jak mech
Dala mu tělo,
dala svůj vzdech...
dala mu slunce — učila hřát.
Dala mu dítě, něhu a čas,
dala mu úctu, šlechetný jas.
Věřila v „navždy“, věřila v „my“,
a on jen bral — až mizely dny.

Penězi, tichem a lží ,hněvem
byla jen stínem
na ose
v jeho čase...

My ženy jsme vlčice
— slyš nás...
když vezmou nám hlas ,
budeme výt.....
Naše jizvy v nás
a mapy
podle nich stopy
k cestě domů
najdeme znovu
Jsme Vlčice
Nejsme majetek, nejsme stín,
nejsme mlčení ani tvůj nástroj
nejsme tvůj pocit vin
Jsme chrám,
tvuj odraz,
vlastni obraz
ne jen rám...
Jsme pramen,
co teče
životem,
máme srdce
ne jak robot
tvrdý kámen...
ale teplé
jak plamen

Stála jak vlajka
— pevný hřbet,
kvůli svým dětem zvedla svět.
počítal zisky, provize, roky,

hodnotil jeji slova, měřil ji boky.
Místo, kde vlála
hrdě pro rodinu
zneúctíl
v prospěch svých činů
všechno naruby obrátil
k nové kořisti utekl
a bez omluvy
se jen tak vrátil...

dal ji stud
dal ji chtíč
ukázal svůj pud
dal ji sice klíče
od svých dveří
ale nedal domov
v který věří
mnohdy ji pokořil

občas i uhodil 
Dal ji peníze
na nové střevíce
ale - neuměl více...
, chtěl po ni
intimitu,

dal ji své jméno 

ale vzal jeji identitu

Sice
zasadil a stvořil
byl jen svůdník
ale ne
zahradník

Lež je led
, co praská
když nechceš
vidět
její svět
jsi jen maska...
jednou ti ale už nezatleská 
Zlomená žena vlčice —
která i mrtvá vstane
když překročíš její hranice

Naše slzy — řeky,
z bolesti matky...

Nejsme číslicí nejsme majetek
v každé zní chrám,
rýhy, záznam , tvůj
dotek
Když srazíš dolů, země se chvěje,
z kolen se zvedá nová naděje.

Jsme vlčice —
Už dost!
nejsme tvůj stín, nejsme tvůj klín;
nejsme nechtěný host
jsme světlo
tvůj most  k nám

je jen
laskavost!